ROK POTÉ
Je tomu již dlouhý rok, co jsem se svojí dcerou odjel k moři, abych ji ochránil od napětí, které prožívala. Když jsme se neslavně vrátili, každý za jiných okolností a odděleně v rozmezí jednoho dne, plánoval jsem napsání knihy. K plánovanému počinu nakonec nedošlo, i když jsem určité kroky z počátku podnikal. Nakonec jsem rád, že můj záměr nebyl realizován, protože dnes jsem si jist, že takzvaně špinavé prádlo se nemá prát veřejně. Několik postřehů odkryji alespoň v právě sepisované vzpomínce.
Můj počin rozdělil lidi na dva tábory, tedy odpůrce a sympatizanty. Který z nich byl početnější nevím, ale co vím, že i kdyby bylo čistě teoreticky možné dozvědět se skutečný poměr, zcela jistě by mne to nezajímalo. V této souvislosti bych také rád zmínil, co jsem měl udělat již dávno, že totiž stránky společných zážitků, jak jsem je nazval, nemají sloužit ke zveřejňování sporů mezi mnou a manželkou - pokud se netýkají dcery, tedy jsou výlučně o "Carolin a já". Nikdy bych se nesnížil k sepisování byť pravdy našeho manželství, natož potom lží. Mrzí mě, že jsem na počátku existence stránek nechal otevřenou diskusi, která mne vtáhla do debaty, v níž jsem musel reagovat na témata, o kterých stránky nejsou.
Měl - li by někdo otázku, zda bych podobný počin opakoval dnes, odpověděl bych že nikoliv a to s prostého důvodu. Při našem odjezdu před rokem jsem neměl žádné vysoce promyšlené kalkuly, nýbrž jsem situaci bral jako příležitost pro všechny zúčastněné, neskrývaně ukázat svoje postoje, a to v duchu myšlenky, že zlato se čistí v ohni. Svoji myšlenku rozeberu do poměrně detaelních podrobností. V prní řadě mi nešlo o sebe, jak se pravděpodobně nejeden domnívá. V druhé řadě jsem přemýšlel, jestli to není k matce mé dcery příliš kruté a přiznám se, že jsem nad touto otázkou přemýšlel hodně dlouho. Došel jsem však k závěru, že pokud se matka chová tak, jak se moje manželka chovala, příliš lítosti si nezaslouží. Konec konců nastalá situace byla právě onou, jež jsem označil jako tříbení zlata v ohni. Dostala neocenitelnou příležitost prokázat, kde je její srdce a na čem jí záleží. Pravdou je, že přesné místo našeho pobytu neznala, ale měla velké množství indicií k tomu, aby nás nalezla.S Carolin jsem se nikde neschovával, ba naopak jsme bydleli v apartmá na hlavní třídě u moře, denně jsme se zdravili s policisty, atd. Bydleli jsme v letovisku nedaleko místa, kde jsme byli dříve na společné dovolené. Už slyším feministické hlasy, které křičí:" No jasně že prokázala, kde je její srdce, dceru hledala, našla a byla šťastná." Vážení, tak prosté to není. Matka mé drahé dcery se hlavně a především zajímala po mém odjezdu o majetek, jak se tak trochu také můžete na stránkách dočíst a až ve druhé řadě o dceru a to nanejvýš sobeckým způsobem. Dnes vím o způsobu okolností za jakých se jí dostaly informace o místě pobytu a jejich dalších krocích poměrně dost. Ona se mohla rozhodnout, jakým způsobem se s dcerou setká. Udělala jí však z krásné dovolené peklo. Průběh odejmutí Carolin z mé péče byl aktem pomsty, která se nedívala doprava doleva. Samozřejmě ještě dnes mám celou událost v paměti minutu po minutě a stále vzpomínám se slzami v očím, při tom všem ale s hřejivým pocitem, že dcera byla v myšlenkách se mnou, i když byla odtržena ode mne a musela trávit víc jak den v nepříjemném prostředí tamního dětského domova vzdálena přes 100 kilometrů. Ona byla a je zlatíčko. Byli jsme spolu domluveni na různé možnosti a na tom, co má v oněch případech dělat. A přestože se ocitla pro ni v naprosto mezní situaci, tahala policisty za nos. Věděl jsem to z toho důvodu, že za mnou v noci přišli a ptali se na určitou věc, kterou jsme si s Carolin dříve domluvili. Bylo to hodně povzbuzující. Oč se jednalo nemohu veřejně prozradit.
Trochu jsem se rozpovídal, a tak musím zabrzdit a vrátit se kousek zpět. V neposlední řadě a možná jsem měl napsat v první řadě, jsem samozřejmě myslel na dceru. Rozhodně období, které prožívala před naším odjezdem se nedá označit jako pěkné. Něco jsem zmínil už dříve a dál nemám potřebu rozboru. Taktéž nemám co měnit na názoru na její stav, v jakém byla na druhém konci zeměkoule. Chtěl jsem, aby aspoň na chvíli byla zase spokojená a to se podařilo. Na ty zářící oči se nedá zapomenout, na radost s jakou běhala po pláži. Věděl jsem, že se mnou bude spokojená a ráda, a tak tomu také bylo. Když jsme byli poprvé ve městě San Pedro nakupovat ( velikostně asi jako Plzeň), trochu jsme zabloudili a dlouho jsme šli ve velkém vedru pěšky. Carolin bez nářku a výčitek šlapala s deštníkem jako slunečníkem nad hlavou, jako andílek. Nikdy si ani náznakem nezasteskla ani nepostěžovala. Bohužel konec se na dojmu podepsal velmi negativně.
Carolin byla předběžným opatřením svěřena do péče matky, která jí ze sobeckých důvodů rozbila rodinu. Danou skutečnost nemůže nikdy omluvit, i když se snaží obhájit spoustou lží. Já jsem chtěl, aby byla Carolin šťastná. Naplnění tohoto záměru se mi už nikdy nepodaří. Bohužel, ne z mé vůle a o to méně ze své, je označena stigmatem, které si ponese nesmazatelně po celý život. Když jsem s ní odjížděl, byl jsem si vědom, že podstupuji určitá ryzika. Co jsem ale nevěděl, že v našem státě nefungují zákony nebo lépe řečeno jen pro někoho. Dnes již mám v tomto směru vlastní zkušenost, která je mi však takříkajíc na nic. Věděl jsem přesně, co se bude po našem odjezdu dít a předpokládal jsem, že se nemůže stát nic horšího, než že nás posadí do letadla a já budu mít s největší pravděpodobností problémy s budoucím kontaktem s dcerou. Podle zákona, rodič, který nemá dítě svěřeno do své péče, musí jej ve stanovedou dobu odevzdat. Pokud takto neučiní, je vyzván souden k nápravě. V případě, že je soudní rozhodnutí nedoručitelné, nastupuje policie, co by kontaktní prvek. Pokud rodič po doručení soudního rozhodnutí na výzvu soudu nereaguje, teprve v tomto bodě se dopouští důvodného kroku vedoucímu k trestnímu stíhání. V mém případě se ani soud nepokoušel o doručení jakéhokoliv rozhodnutí. V případě, že se něčeho obdobného dopustí matka a není v České republice takovýchto případů málo, ani poté co je jí výzva soudu doručena a ona tuto nerespektuje, nebývá vystavována trestnímu stíhání, čehož "krásným příkladem" je případ matky z Kolína, která se rok vyhýbala navrácení dítěte, které bylo předběžným opatřením svěřeno otci a následně je soud přiřknul do výchovy matky a na jejím předchozím jednání neshledal nic závadného natož protizákonného. Tolik krátký exkurz do praktik naší skvělé justice.
Kratičce bych se chtěl zmínit o době, kterou jsem ještě trávil v Dominikánské republice po vytržení Carolin z mé náruče. Ač se ke mně chovali všichni slušně, následný pobyt byl zážitkem, bez kterého by se každý jistě obešel.Nějakou dobu jsem seděl s pouty na rukou v kanceláři (asi 6 hodin), potom mě strčili do čehosi, což by se v našem pojetí dalo nazvat cela předběžného zadržení.Samostatná betonová budova asi 1,8m x 2,5m s malým výklenkem na suché Wc, které překypovalo sekrementy do prostoru "místnosti". Přivedli mě sem zároveň s klučinou, kterého zadrželi pro krádež motorky. Než jej sem umístili, trochu mu v kanceláři náčelníka rozbili hlavu. Dalším příchozím byl černoušek, kterého pro změnu promasírovali paralizerem, který zabavili mě v apartmá a náramně se jim líbil, tak se s ním "bavili". Vůbec jsem z toho neměl dobrý pocit. V průběhu noci přibyl ještě jeden delikvent. Spali jsme na betonové zemi jeden vedle druhého jako sardinky v podstatě v sekrementech. Paradoxem bylo, že paní, která byla spolčana s manželkou a udala mě policii, mi domluvila, že jsem další den a noc mohl trávit v kanceláři "operačního důstojníka". Další den přijeli policisté z interpolu zavezli mě do apartmánu, abych si vzal zbylé věci, které nerozkradla policie a odvezli mne do vězení v hlavním městě. Mimochodem věcí, které policie ukradla bylo zhruba za 30 tisíc (peníze v hotovosti a různé cenosti). Když jsem to říkal policistovi z interpolu, jen pokrčil rameny, omluvil se, a že prý s tím nemůže nic dělat. Ve vězení jsem pobýval pět nocí a to ve "střešním apartmá" v cele s bílým osazenstvem. Ostatní cely byly černošské. Tam jsem poznal, jakou výhodu má být bílý. Černý sindico běhal po cele a po střešním dvoře, kam měli přístup jen bílí, neustále se smetákem a hadrou, jen aby se bílým zavděčil a získal pro sebe nějakou výhodu v podobě cigarety nebo jídla. My bílí jsme měli volný pohyb, ani celu nám na noc nezamykali. Většinu dne jsme trávili na ploše střechy, kde byl přístřešek se stolem a lavicemi, a kam také chodili příbuzní mých amigos s jídlem. Jak to v takovém dominikánském vězení funguje? Nic z toho co znáte z evropských věznic si nepředstavujte. Žádné cigarety, mobilní telefony a vyjítí na čerstvý vzduch, pokud nejste bílí a nemáte dost peněz.Televizi nemají ani bílí. Byla na patře také jedna ženská cela. Ženy, ty byly bez práv úplně, neustále zavřeny v cele, jen jednou co jsem zde byl, je na chvilku pustili do nějaké umývárny. Černí muži měli volný pohyb mezi celami, ale nikam dál. V celách jsou betonové postele, wc se splachuje kbelíkem vody, umýt se je možné z umělohmotné nádoby a to vše vodou, která do ní přitéká v občasných malých dávkách přes den, večer již nikoliv. Pokud voda z nádoby dojde, mají všichni smůlu.Na světlo v noci také zapomeňte, jedině baterka nebo cvíčka opět ovšem za úplatu. A jaké že je jídlo? Inu věřte nebo ne žádné. Každý jí pouze to, co mu donese rodina nebo s čím se rozdělí kamarád. Zde jsem si plně uvědomil, co znamená pro tamní lidi žít společně v dobrém i ve zlém. Moji bílí přátelé měli u sebe své manželky, děti i jiné blízké neustále. Jedni odcházeli a druzí přicházeli. Někdy chodily manželky za svými manžely věrně i dvakrát za den s jídlem, pitím, čistým oblečením a milým slovem. Já jsem toto štěstí neměl. Moji noví přátelé se se mnou křesťansky dělili o vše co měli. Vše jejich bylo i moje. Přečkal jsem, po týdnu odlet. Měl jsem letět o den dříve, ale protože tehdy letěla manželka se svým milým a doprovodem, musel být můj let přesunut. Na letišti se policisté se mnou velmi přátelsky rozloučili a že prý jestli se ještě někdy vrátím. Jen jsem pokrčil rameny a řekl, že nevím.
A jaký že je pro mne ze všeho závěr a ponaučení? Především že nikdy nikomu nemám věřit, neboť sliby jsou chyby a nic jiného. Důvěru musí člověk směřovat úplně jiným směrem než-li v člověka. Manželka jasně ukázala svoji pravou tvář a poskytnutou příležitost nevyužila. Carolin, o kterou zde šlo především, má ze všeho tak trochu zmatek a snad i trochu těch dobrých vzpomínek, neboť na Dominikánskou republiku nezanevřela. Na příští dovolenou ale chce jet na Malorku. Bylo by ještě mnohé, s čím bych se s vámi rád podělil, ale to už by bylo příliš dlouhé povídání.
